Je krásný den…modrá obloha, nikde ani mráček…všude plno světla… Nabíjí nás to energií. Bavíme se jako bychom šli někam na „zábavu“ – stejně jako obvykle… Ticho by nás totiž v tuto chvíli „nevyléčilo“ jak se povídá, ale naopak – zabíjelo…
Nesmíme dovolit strachu ani ošklivým myšlenkám a představám, aby nás přemohly a uvrhly do propasti, jakou je pocit bezmoci… Překvapuje nás, že okolí, jakým procházíme, ani zdaleka nevypadá jako cesta vedoucí do jámy lvové. Zatím…
Procházíme totiž loukami plnými rozkvetlých lučních květin, růží i exotických orchidejí. Cestou nás doprovází křišťálově čistá říčka, která přímo vybízí k pití… Ale my i tak dáváme přednost našim zásobám piva a našim speciálním houbičkám (červinkám), ze kterých si ještě uděláme smaženici k obědu…dokud jsme relativně v bezpečí…
Naplníme bříška k prasknutí a vypijeme to, co by se mělo za celý den a to během „chvíle“ … Nemylte se…nejsme opilí. Nemotáme se ani se nám nemění barva očí… Naopak.
Cítíme se naprosto fit a v plné síle. Na svěží dech si vezmeme Airwaves a jsme připraveni čelit snad úplně čemukoli.
A jako tajná esa v rukávech máme plno lektvárků, které dokážou pomoci i v případech, kdy je naděje už malinkatá…
—
Jdeme další hodinu, dvě, tři.. Začíná se stmívat a čas letí, je neúprosný. Najednou si i z větší vzdálenosti všimneme lesa, který se před námi náhle objevil, přitom stromy dosahují neuvěřitelné výšky, jakoby tu byly už věky… Začínáme tušit, že nejsme daleko od cíle. Ztišíme hlas a zbystříme, aby nám žádná maličkost neutekla.
Dalo se očekávat, že tento les nebude procházka růžovým sadem.
Již po prvních metrech, co procházíme tímto houštím, máme pocit, že nás někdo sleduje. Proto si už „jen“ šeptáme, abychom se vzájemně povzbudili… Ovšem z ničeho nic seskočí ze stromu nějaký kostlivec a zraní dva naše bojovníky… Naštěstí ostatní okamžitě zasáhnou, tudíž je téměř hned po něm…
Zdá se, že budou v pořádku, ale vyčerpání je znát.
Vzpomněli jsme si na staré pověsti, které praví, že všichni „obyvatelé“ temného lesa včetně Hradu by se měli bát ohně…
Proto jsme se rozhodli nechat je odpočívat v nedaleké jeskyni při rozdělaném ohni a po boji se pro ně vrátit.
Nehledě na nepříjemné události, které se nám staly v lese, kde jsme později potkali ještě pár dalších příšer a tím byli oslabeni další naši přátelé, neztráceli jsme víru v dobrý konec, nic jiného nám ani nezbývalo… Nicméně již museli s námi.
Byli jsme už příliš blízko, abychom je tam nechali samotné…
—
Čím jsme byli dále, tím větší byla tma…a méně hvězd nad námi.
Když v tom jsme se ocitli v naprosté tmě, kde nikdo netušil, jaké nebezpečí na nás vůbec čeká. Jakoby něčí hlas nebo vědomí
nás vedlo dál, až se před námi z ničeho nic objevilo oslepující světlo…světlo tak výrazné, že se zdálo až spalující.
Z ničeho nic stál před námi. Hrad opravdu oplýval nebývalou hrůzou, šel z něj strach a mrazivý nádech. Jak by taky ne, když jeho hlavním „stavebním materiálem“ byly lidské kosti…
A my jsme rozhodně nechtěli být použiti na další úpravy, zvelebování či zvětšování Hradu! Přistupovali jsme stále blíž a očekávali
blížící se útok, děsilo nás však jen hrobové ticho.
Hradby jsou prázdné a hradní brána dokořán…
… netušili jsme zda je to past, nebo hrad byl dobyt už před námi.
Poprvé jsme se rozhodli, že se rozdělíme do skupinek…
Konečně jsme vytáhli naše lektvary, jelikož nám bylo jasné, že je budeme potřebovat a neobejdeme se bez nich…
Snažili jsme se odhadnout, kolik má Hrad poschodí…
Nemohli jsme si ničím posvítit a nad tím monstrem svítila jen jediná Hvězda – Polárka… Odhadli jsme ho na devět pater…
Ta první, vyčerpanější skupina šla do samotných útrob Hradu.
Domnívali jsme se totiž, že tam bude nejméně protivníků, které by mohli naši přátelé, kteří už vyplýtvali nějaké své síly, zvládnout. Nepřemýšleli jsme nad tím, že všechno může být i jinak…třeba opačně… Nezbývalo, než riskovat. Další skupinky byly rozděleny do ostatních pater s tím, že když nic neobjeví, půjdou okamžitě pomoci o patro výš… Nejtěžší bylo určit tu poslední partu, která se měla rovnou vydat do té nejvyšší věže, kde se měl dle našeho mínění ukrývat vůdce všech kostlivců a celého „mrtvého království“ – Mrtvý baron.
—
Naše Vůdkyně rozhodla, že tam půjdou někteří naši zkušení, nebojácní a spolehliví Kouzelníci, Válečníci a Lučištník (biCi, Dark Angel Eve/Tom, DakoPako, Woraft, MaestroBoKi a Batuzek :)). Statečně jsme vešli dovnitř a každá skupinka se vydala „svým směrem“. Naše „šestka“ se vydala po dlouhé chodbě směrem dozadu podél kostnatých zdí. Cesta se zdála nekonečná a nic je nevyrušovalo.
Začali proto mít obavy o nás ostatní, zda jsme správně odhadli rozložení protivníků a baron se nakonec neskrýval někde jinde…
Naštěstí se nevrátili zpět… Došli do takové malé místnosti, kde se zpočátku zdálo, že tu nic není… Ale nevzdali to.
A poslepu pátrali po kostech na stranách, dokud jeden z nich neobjevil otvor, který se dal ještě maličko zvětšit vyndáním několika lebek nastrčených v otvoru…
Když se tím prostorem protáhli, zjevilo se před nimi točité schodiště…
I přesto, že téměř běželi, schodů stále jakoby přibývalo.
Ale nakonec se přeci jen dočkali… Statečně prošli branou dovnitř do jedné velké místnosti, kde byly dokonce i sloupy z kostí.
Zatímco si místnost, již za denního světla, prohlíželi, se brána za ohlušujícího rámusu zavřela a „šestka“ se ocitla přímo tváří v tvář našemu nepříteli…je až s podivem, že dokázali nepřítele poměrně snadno rozdrtit a nezbylo z něj vůbec nic… V tom se rychlostí blesku Hrad z kostí přeměnil na krásný zámek a po kostech nebylo ani památky… Bylo jasné, že o zkušenosti a zlato už nepřijdeme…
Ale…kde vlastně jsou další členové „naší posádky“?
Vydali se nás okamžitě hledat… Sluníčko už prosvítalo okny…
a vše již viděli v jasných barvách…
Po cestě objevili tajnou skrýš, kde našli spoustu flakonků s živou vodou. Nabrali si je tedy do svých batůžků, kdyby bylo třeba.
A protože už byli dost vyčerpaní, napili se jich, aby nabrali nějakou sílu. Už se těšili až budeme zase pohromadě. Živá voda opravdu pomohla nám všem postavit se znovu na nohy a znovu ožít.
Přežili jsme takový hrůzný zážitek a nic nám nezkazí ten krásný pocit, že společně můžeme porazit kohokoliv…
Nyní už nám zbývá jen „jedna věc“…šup to zapít do hospody… 🙂
PS: Omlouvám se za román…extrémně dlouhý.
Přeji zde zmíněným rychlíkům ať jim tempo vydrží 🙂
A Nováčkům díky, že jste s námi a doufáme, že s námi zůstanete;-)
A příště jsme na řadě my…holky 😀 A kdo ví, kdo potom… 😉
Sibyla19 a kol. 😀
